pátek 27. června 2008

Víla


Jde po skosený trávě
a jde tak jak se to píše
s větrem v zádech s kytkou v hlavě
důstojně a tiše
a z polí slítají se ptáci
a každej z nich jí věří
ona se pak vrací
a má v rukou jejich peří

Je to můj člověk s hlavou v kříži
umírající v horku
můj plakát na refýži
i má socha u New Yorku
je to můj voják beze jména
i ten parník v ústí Něvy
je to jediná má žena
jenže ta která to neví

Místo k ní však mířím někam
kde je ten co se tak vzteká
že ta hrůza kterou čekám
není ta která mě čeká

Ten můj pocit nemá hranic
ta má víra bez rezervy
že už nezmůžu se na nic
ani na pevný nervy
natož na nějakou vílu
a že už nevím o co kráčí
třeba nemám sílu
a třeba mi to stačí

Robert Křesťan

Žádné komentáře: