Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného
Jan Skácel
Žádné komentáře:
Okomentovat