čtvrtek 1. května 2008

Podivná hodina


Přepadená žena sténá pod úderem pažby,
prostitutka unavená padla na dno dlažby.
Soše v parku slzy kanou na kamenné vnady
a já s tváří ustaranou potácím se tady.

Do očí padá prach a mour,
vzhůru se nikdo nedívej,
a slzy okapovejch rour
kanou na chodník šedivej.

Z dálky slyšet pláč a klení, někdo přejel pejska,
lehká slečna zuby cení, z oken barva prejská.
Dítě křičí, že chce čůrat, ale matka mlčí,
v okně stojí polní kurát, v ruce máky vlčí.

Podivná je to hodina,
podivná je to ulice,
poslední okno zhasíná,
svítí jen kousek měsíce.

V dálce slyším řeku hučet a se zbraní sečnou
vyřizuji starý účet s jednou mladou slečnou.
Co se stalo, to se stalo, všechno jsem jí vyčet.
Dítě už se počůralo a přestalo křičet.

Podivná je to hodina,
podivné je to svítání,
ten, kdo tou dobou vzpomíná,
těžko se pláči ubrání.

Lehká slečna sebou řízla, svět se krví zalil
a já marně hledám fízla, kterej by mě sbalil.
V dálce kdosi přejel pejska, už se rozednívá,
z vlčích máků barva prejská, polní kurát zpívá:

Podivná je to hodina,
podivný je to znamení,
vždyť vadne i ta květina
a na rtech úsměv zkamení.

Jedovatá moucha bzučí svoji píseň tesknou
a mne příchod rána mučí, oči se mi lesknou.
Děsí mne, že i ta moucha dovede se dívat.
Teď ať nikdo neposlouchá, já si budu zpívat:

Podivná je to hodina,
do očí padá prach a mour,
ten, kdo tou dobou vzpomíná
na slzy okapovejch rour,

těžko se pláči ubrání,
uvadne i ta květina,
podivný je to svítání,
podivná je to hodina.


(Jiří Suchý)

Žádné komentáře: