Jen vítr to ví a mlčí dál

Kámen a prach kráčíš vstříc temnotám
chceš vztáhnout si blíž hvězdnou síň
Zákruty cest vedou záhadno kam
a sám ujdeš míň než-li píď
Proč's tedy, poutníče, hůl znovu zdvih'
když věk černé brýle ti dal
Jen vítr, jenž ztich' na dálných rozcestích
jen vítr to ví a letí dál

Svět nemá konce, jak sám jistě víš
však tam, kam bys chtěl, jdeš jen v snách
Tvé cesty zkříží vždy zákeřná mříž
a místa, kde čpí střelný prach
Proč tedy, poutníče, dál neseš kříž
kdo zas ti už tvář svěží dal
Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích
jen vítr to ví a letí dál

Láska je člun, vratký člun, plný spár
jak máš na něm plout, propustí
Ten, kdo ti slíbil ten lákavý dar
přec často tě též opustí
Proč tedy dál pluješ jhou jitřních pár
ach, poutníče, kams oči dal
Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích
jen vítr to ví a mlčí dál
Jen vítr, jenž ztich na dálných rozcestích
jen vítr to ví a mlčí dál

 Bob Dylan v překladu Zdeňka Borovce

Ještě není tma

Padají stíny, ale není kam se hnout,

nedá se spát ani zapomenout,
mám pocit, jako bych měl duši z oceli
a že mé jizvy ani slunce nezcelí.
Není kam jít, i když by bylo na čase,
ještě není tma, ale stmívá se.

Svůj pocit lidství jsem nechal někde v polích,
jako by za vším, co je krásné, bylo něco, co bolí,
přišel mi dopis, tak milý, samý cit,
napsala prostě, co měla na srdci.
A já už ani nevím, jestli ji poznám po hlase,
ještě není tma, ale stmívá se.

Viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu,
šel podél řeky až k břehům oceánu,
padl jsem na dno světa, níž než umím říct,
a v lidských očích už nehledám vůbec nic.
Jako by pravda byla vadou na kráse,
ještě není tma, ale stmívá se.

Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl,
všem se zdá, že se hýbám, jenže jako bych otupěl,
jen stojím a myšlenky mi běží buhvíkam,
už ani nevím, pred čím sem utíkám.
I modlitba mi zní jen jako vítr ve vlasech,
ještě není tma, ale stmívá se.


Bob Dylan přeložil Robert Křesťan

Čím dál tíž se dejchá (A Hard Rain’s A-Gonna Fall)

Kdes všude byl, můj blonďatej chlapče?
Kdes všude byl, můj blonďatej sne?
Po dvanácti mlhavejch horách jsem belhal
padesát klikatejch silnic jsem prošel
do šesti truchlivejch lesů jsem vstoupil
na sedmi nehybnejch mořích se plavil
po tisíc mil dlouhým hřbitově kráčel
a tíž, tíž, tíž, tíž
čím dál tíž se dejchá

Cos všechno viděl, můj blonďatej chlapče?
Cos všechno viděl, můj blonďatej sne?
Viděl jsem nemluvně s šakalí smečkou
viděl jsem silnici zlatou, ale pustou
viděl jsem břízu s krvavou větví
viděl jsem kladiva nasáklý krví
viděl jsem žebřík pod bílou vodou
viděl jsem mluvky s jazykem v křečích
viděl jsem děti s ostrými meči
a tíž, tíž, tíž, tíž
čím dál tíž se dejchá

Cos všechno slyšel, můj blonďatej chlapče?
Cos všechno slyšel, můj blonďatej sne?
Slyšel jsem hromy s varovným hlasem
slyšel jsem vlnu, co zaplaví zemi
slyšel jsem tambory s rukama v ohni
slyšel jsem šepot tisíců mnichů
slyšel jsem výkřiky hladu i smíchu
slyšel jsem básníka co umřel v blátě
slyšel jsem klauna jak křičí a pláče
a tíž, tíž, tíž, tíž
čím dál tíž se dejchá

Koho jsi potkal, můj blonďatej chlapče?
Koho jsi potkal, můj blonďatej sne?
Potkal jsem dítě u mrtvýho koně
potkal jsem dobráka se vzteklou dogou
potkal jsem ženu s ohnivým tělem
potkal jsem dívku, co dala mi duhu
potkal jsem lidi raněný láskou
a potkal jsem lidi raněný záští
a tíž, tíž, tíž, tíž
čím dál tíž se dejchá

Co chceš dělat teď, můj blonďatej chlapče?
Co chceš dělat teď, můj blonďatej sne?
Vrátím se zpátky, než se udusím hrůzou
schovám se v temnotách nejhlubších lesu
kde lidí jsou spousty a ruce maj prázdný
kde řeky se topí v granulích jedu
kde městečko v stráni je studenej žalár
kde nikdy nevidíš do tváří katům
kde plno je hladu a ztracenejch duší
kde černá je barva, kde nula je mnoho
a to budu kázat a s tím budu dejchat
a vyřvu to z kopců, ať každej mě slyší
tak tohle mi řekl, než začlo se stmívat
tak tohle mi řekl, než začal jsem zpívat
a tíž, tíž, tíž, tíž
čím dál tíž se dejchá

Bob Dylan v překladu Roberta Křesťana

zvukový soubor