Mrtví

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané

a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly loni

slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého

hrbáčka času přítomného

Jan Skácel

Pozdraveno budiž světlo.

Pozdraveno budiž světlo.

Světlo ve tmě svítí, tma je nepohltí.

To světlo osvěcuje každého člověka.

Pozdraveno budiž světlo.

Jan Skácel

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš,

za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,

kdy někdo za nás dýchá.

a je to prosté jako zázrak

a jako věčnost ve chvíli

kdy zase znovu nebudeme

jako jsme předtím nebyli

maminko nejsi je to dávno

a my jsme malou chvíli zbyli

udělali jsme toho málo

a ani smrt jsme nezabili

ať temno světlu ustoupí

ta stará prosba stále tkví

jak zbytek rzi a jako v snách

na slunečních ach hodinách

dospělé básně chodí vzpřímené

čtyřverší ale čtyřverší má krátká

přicházejí za mnou po čtyřech

jak ovečky a oslík nebo pacholátka

člunek je rychlý a nit nekonečná

v osnovu věčnou věčný tkadlec tká

i pády hvězd i léto podzimu

jestřába na nebi a žlutá housátka

Jan Skácel

Chyby broskví - 25

je v andách velký bílý lom
a na dně lomu bílé lamy
a bílý klavír rozlámaný
a do klavíru bije hrom
Jan Skácel - Chyby broskví

Oříšky pro černého papouška - 28

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

Jan Skácel

Na prázdné dlani kamínek

naděje malý kamínek
na prázdné dlani zmizel kam
ach kdosi oblázkem tím hodil
a dohodil až ku hvězdám
zapomenout co bude příště
a neváhat a znovu jít
ve stíhu léta přes strniště
a bosé srdce nezradit
pro jakou radost a pro jaké štěstí
co zůstalo a co je slíbené
uhelná noc a neodkladné ráno
a čirá slza na oddénku dne

Jan Skácel

81. čtyřverší

moc se mi stýská k večeru se bojím
nezlob se proto mívám strach jak dítě
a nevím z čeho strach má velké oči
je jako kočka potmě uvidí tě

Jan Skácel - Oříšky pro černého papouška

Krátký popis léta

Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje

zelená duše vína doutná na vinicích

krvácí vlčí máky v obilí

Přichází tma

a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece

a noc ujídá

vlaštovky hbité rovnou nití

studánky k nebi přišívají

rovný je den a slunce svítí

na rovné léto v rovném kraji

Jan Skácel

Vzpomínky mrtvého harlekýna

Za živa jsme se živili pokrmy světců
a pili víno postříkané mědí
A když kolem šla a brala za ramena
slepotu večera snídali jsme tiše

Jsou hrdla hrdélka a prodlévání
na dlouhé chvíli
Přidánky dnů a suché hastrmani

A kde jé Strachotín a Strachůjov
dvě obce
kam jsme chodívali pěšky

Já mrtvy harlekýn
trvám i po smrti neochvějně na tom
že slunce zacházející za hory
je krásné

V cetkách se rozhostilo ticho
a ptáci splétají cůpky

Na poli kde se říká
na Dávném prosu
roste naše smrt a je to mařinka


Jan Skácel - sbírka Krajina s hlavou obrácenou zpátky

- 22 - Na prázdné dlani kamínek

pro jakou radost a pro jaké štěstí
co zůstalo a co je slíbené
uhelná noc a neodkladné ráno
a čirá slza na oddenku dne

(Jan Skácel)

- 28 - Oříšky pro černého papouška

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

Jan Skácel

Chyba broskví -46 -

46
pod stromy v sadech chladno bývá z rána
a o polednách někdy zahlédneme tmu
odcházet k řece rudnou jeřabiny
a země nepatří už zase nikomu

18

každý z nás něco jiného
k radosti své a potěše
někdo má v hrsti holuba
a já vrabečka na střeše

Jan Skácel - Na prázdné dlani kamínek

Noční můra

Pojednou dítě vzkřikne ze sna
a probudí je vlastní pláč

To velké Malé se mu zdálo
a cosi dávného se stalo

a dítě neví proč a zač

A je tu bezednost té chvíle
kdy černé bezy kvetou bíle

a voní noc jak stonek rdesna


(Jan Skácel - Dávné proso)

Marsyas

Krvavým cárem usychat a černat
měnit se v kůru obracet se v tmu

na konci září znovu vykrvácet
v rozsáhlém listí starých platanů

a až za bolestí nezbude než zblo
za nehet toho zač se musíš bát

být jako Marsyas když na jeho kůži
podzimní deště počnou bubnovat

Jak je to dávno jak je to až včera
a jak je vlastně blízko od nás tam

kde za živa bůh kůži z něho zedral
a kolíky ji přibil na platan

(Jan Skácel - V přítomném čase nepaměti)

Nebáseň

V přítomném čase této nepaměti
kdy báseň říká ne a nejinak
a kdy je neříkáni
a nedozřivost slov
a verš je nedostupka
nedbání přivede nás k nebásni

A nestud takového tvrzení
nutí nás bydlet v nedomech
pod okny nepták
tak zasněžený v nelistí
nezpívá marně nezpívá

(Když báseň říká ne a nejinak
a když je neříkání
a nedozřivost slov
a nesmrtelnice
v přítomném čase této nepaměti)

(Jan Skácel - V přítomném čase nepaměti)


Vernisáž Tomáše Vimmera v novoborské Dárkovně dne 5.4. 2008

Slova

Ta vyprošená na poslední chvíli
do mála zbývající
musí nám nyní stačit

Pověz mně
kolik jich potřebuje verš
aby ho nebylo příliš

A kolik kamínků se vejde na dlaň dítěte
a kolik do bolavých úst

Po celý den jsi zahazoval slova
aby ti zbylo večer na báseň

Někdo jde za námi a sbírá


(Jan Skácel - V přítomném čase nepaměti)

Vernisáž Tomáše Vimmera v novoborské Dárkovně dne 5.4. 2008

- 7 -

kdo nutil nás a dále nutí

a jaké bude procitnutí

tak prudce o otavách tráva

voní a kose přitakává

Jan Skácel - Na prázdné dlani kamínek

Rosa coeli

Na celém světě není tolik ticha

jako když sněží v Dolních Kounicích

a probořenou střechou katedrály

snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc

a němá luna na cimbálek hrá

stříbrný nástroj který nemá strun

pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí

kde byla dlažba dávno roste pýr

z přadena touhy panna odmotává

a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi

složila ruce v klín a zatajila dech

na nebi zvolna zhasínají hvězdy

a netopýr ji usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost

než ve vesmíru opuštěný kout

Ve studni času utopil se okov

na dno té studny nelze dohlédnout

NOKTURNO

Hlídáme vlky dlouho do noci
Pak sníme lunu
Zůstanou jámy plné hvězd
Tma voní jako námel sladce

To se nám zrovna nejvíc spát chce
a přemýšlíme jak smrt oslovit
Bez ní by nebylo dětství
krajina duté svobody stébel

Jan Skácel - Dávné proso